Všichni jsme na internetu posedlí především sami sebou

Ležím v posteli. Je ticho. Pes spí v rohu místnosti. Je tma, závěsy zataženy, všechna světla vypnuta. Můj počítač taky spí, po náročném dni zcela vyčerpán nabírá síly na zítřejší šichtu. Moje účty na Twittru a Facebooku tak mají několikahodinovou zaslouženou noční přestávku. A já… konečně cítím úlevu.

 Nevím, jestli to máte taky tak, ale já si poslední dobou začal uvědomovat ten systematický, poměrně značný tlak, který na mě sociální sítě jako je právě TW nebo FB vyvíjejí.

Dennodenně totiž čelím nekončícímu proudu často hloupých žvástů, pitomých hlášek a zbytečných linků. Topím se v hlubokých vodách mělkých výkřiků a sebestředných fotek mých virtuálních přátel: skvělá práce, úžasný životní partner, jedinečná nedělní žrádla. Super dovolené, boží mejdany a víkendy, epesní životy. Spokojené a šťastné stovky ksichtů před zrcadly. Too many friends, too many people that I´ll never meet and I´ll never be there for (Placebo).

Tohle všechno mě nejen zdržuje od práce, kterou na počítači čas od času nejen předstírám, ale skutečně provádím, a odvádí tak mou pozornost, ale hlavně mě to háže do deprese nad mým životem a nutí žárlit a dělat divné věci.

Já si totiž nad sledováním tohohle webového sociálního sajrajtu, na kterém jsem bohužel závislý, stále častěji říkám: proč mají všichni lidi kolem mě a hlavně na rozdíl ode mě tak úžasné, barevné životy? A proč mě ty zářivé střípky jejich životů tak oslepují a nutí provádět zcela absurdní činnosti?

Vždyť například včera v naprosto zoufalé snaze udržet krok s fresh prostředím a osazenstvem mého FB a TW jsem žadonil o zlevněný vstup na druhou nejvyšší budovu Evropy, a to pouze proto, abych měl šanci vyfotit špinavé město pode mnou (že je špinavé a fotka neostrá? – nevadí, nějaký super filtr to vylepší, hlavně ať mám co nejvíc lajků!) a zaimponovat tak svým followerům na internetu.

Svého hluchého chudáka psa, co už sotva chodí a skoro už vůbec nežere, jsem minulý týden dvě hodiny týral a aranžoval do dostatečně cool polohy, pak jsem nás oba cvaknul mobilem a poustnul to na Instagram se slovy fun fun fun…

Proč se vlastně účastním těchhle hloupých internetových závodů o to, být in, cool, fresh, mint, trendy? Proč se i já potřebuju předvádět a něco si dokazovat? A co vlastně a komu? Především sobě?

Život, alespoň ten skutečný, je přece jinde, mimo naše monitory a displeje mobilů, říkám si do tmy a zároveň si slibuju do ticha nastalé noci, že s tímhle trapným fejsbukováním přestanu. Pak se otáčím k tělu ležícímu vedle mě a řeším ty úplně obyčejné a přesto krásné věci. Ve tmě, bez proudu, bez sítě. Bez diváků a jejich lajků, komentů a šérů.

Když je pak ale po všem a oba bychom měli už spát, najednou se mě to zase zmocní. Ta potřeba zaznamenávat a chlubit se. A tak nakonec přece jen sáhnu po mobilu a ještě před tím, než konečně usneme, šlehnu ložnici bleskem svýho smartphonu (ubožáka psa to probudí, trochu poleká, ale pak zase ulehne) a situaci ve svý posteli zaznamenám do pixlů.

Pro jistotu. Do zásoby. Jako důkaz mýho skvělýho života.

Vlastně se už nemůžu dočkat, až se ráno probudím a poustnu to.