S čím se dealuje v Londýně

Vyčerpaně a celý roztřesený nevyspáním jsem ztěžka dosedl na oprýskanou stoličku. Zaúpěla, ale možná to spíš bylo moje bolavé, unavené tělo. Špinavá, zašlá kavárna na Euston Road, kousek od univerzity. Místo, kde se čas od času – vždy, když potřebuju nové zboží – setkávám se svým dealerem.

Ještě do minulého týdne jsem se vcelku držel a užíval jen výjimečně. Ale najednou je tu léto, lepkavé horké londýnské léto bez slunce, upocené noci a všechno je najednou intenzivnější, hlasitější a náhle to nedávám a zas to potřebuju. Nejdřív jsem si myslel, že to překonám s normálně dostupným zbožím z drogerie, ale posledních pět nocí jsem v podstatě nespal. Jsem úplně na dně vyčerpáním, nervy mám v kýblu, nemůžu se soustředit, nemůžu v podstatě nic. Dnes ráno mi došlo, že už takhle dál nemůžu, že další bezesnou noc zpoceného převalování se už bych jednoduše nedal a něco si udělal. Levný šunt z drogérky je na nic, já potřebuju kvalitu, to nejlepší, co je v oběhu, a to hned! Jedna rychlá esemeska plná kódových slov a takřka okamžité zpětné potvrzení místa a času setkání.

Konečně je tady. Můj dealer. Nenápadný vychrtla ve zmuchlaném sepraném tričku a špinavých džínách. Typ, kterých je jen tady v téhle studentské kavárně hned několik. Typ, kterého si na ulici nevšimnete. Odborný asistent přírodovědecké fakulty na zdejší univerzitě, možná budoucí vědec nějaké pavědy zabývající se lidským sluchem nebo něčím takovým, nevím přesně. Tohle teď není důležité. Vlastně mi nezáleží ani na tom, kde bere to svoje prvotřídní zboží a jestli je tohle všechno bezpečný. Okolnosti, detaily jsou mi teď ukradený. Hlavní je, že je teď tady. Má to?

„Máš to?“ řeknu netrpělivě místo pozdravu.

„Mám.“

Zalije mě vlna vzrušení – má to! Brzy to bude moje! Mému trápení bude brzy konec, úleva pro mé tělo je blízko!

„Je to úplně něco novýho. Nový složení. Víc silikonu. Prvotřídní kvalitka. Zatím to ani není v oběhu. Budeš jeden z prvních tady v Londýně, vlastně v celý Anglii, kdo to vyzkouší.“

Mé vzrušení se ještě víc stupňuje a dosáhne takřka orgasmického vrcholu, když mi to dealer pod stolem konečně podá. Konečně to cítím v ruce! Nádhera! Neovládnu se a podívám se na to do své dlaně: dva kousky tělové barvy, oba tak centimetr dlouhé, půl centimetru široké, krásně zaoblené. Už jen z toho pohledu se mi rozlévá blažené teplo po vnitřnostech. Slastně oba kousky požmoulám mezi prsty, ale jen lehce, aby se to, až to bude ve mně, pořádně otevřelo. Nemůžu se dočkat, až to do sebe narvu!

„Kolik za to chceš?“

„První pár je zdarma,“ řekne dealer, „a když budeš spokojenej a budeš chtít víc, tak dohodneme nějakou cenu. Ale levný to nebude. Jak jsem řekl, je to žhavá novinka.“

„OK,“ vycedil jsem ze sebe a už se kvapně zvedám. Že jsem při těch svých nervních překotných pohybech povalil tu ubohou rozklíženou stoličku a ta se na podlaze rozlomila a definitivně tak dosloužila zoufalým návštěvníkům téhle zoufalé kavárny, jsem si ani nevšiml. Mizím domů si to rychle dát.

Jenže hned na ulici, na té frekventované a hřmotně hlasité Euston Road mě to zase chytne. Hodně těžkej záchvat. Ulice řve nesnesitelným rykem hlučného provozu. Všechna ta uřvaná auta, dodávky, mopedy, autobusy.  Klaksony, motory, brzdy, sirény sanitek. Mraky lidí, co se valí v obou směrech a hulákají do svých telefonů. Támhle demontují lešení a házejí ocelové trubky na korbu náklaďáku. A nad tím vším vládne narůstající děsivý hlomoz helikoptéry, která zrovna sedá na nízkou střechu nemocniční budovy. Zvedá se prach a balí veškerý ten pouliční rámus do jednoho obrovského balvanu, který mě náhle zavaluje. Najednou ten nesnesitelný hluk kolem sebe nedávám a po špinavé omítce domu, kolem kterého se ploužím, se pomalu sesunuju na zem.

Domů nedojdu, to je mi jasný. Jen několik málo lidí z těch, kteří mě míjejí, mi věnují zlomky vteřin svého rušného uspěchaného dopoledne, a kdybych pohodil před sebe čepici, nebo nějakou misku, někteří by mi do ní asi vhodili i nějakou minci, to proto, aby se alespoň částečně vykoupili ze své pouliční lhostejnosti k ostatním. Že domů v tomhle stavu nedojdu, je mi jasné. Musím si dát to svoje cenné, právě získané zboží, tady a teď!

Vytáhnu oba kousky z kapsy, zálibně se na ně zadívám. Chci od vás rychlou úlevu, vy hezounci, řeknu jim potichu a pak oba špalíky konečně pořádně zmáčknu, zaroluju mezi prsty a vrazím si je až nadoraz do uší.

Úleva přichází okamžitě. A každou další vteřinou, kdy se špunty do uší v mých zvukovodech zabydlují a zvětšují, narůstá i ticho kolem mě. Měl pravdu, je to kvalita, takhle skvělý špunty jsem ještě nikdy neměl! Rozhodně jich budu chtít víc, ať to stojí, co to stojí, prolétne mi ještě hlavou, ale to už mám slastí zavřené oči a útěšné ticho mě celého obejme a já konečně po pěti dlouhý dnech a nocích usínám.

-

O osm hodin později se probouzím. Jsem pořád na stejném místě, jen pár metrů od kavárny, kde jsem se dnes ráno sešel se svým dealerem. Zkontroluju svoje uši – jsou stále neprodyšně ucpané. Stále nic neslyším. Spokojeně se pousměju a zvolna se zvedám z chodníku. Jsem sice trochu otlačený, ale zároveň si zcela zřetelně uvědomuju, že se cítím dobře. Vlastně skvěle. Odpočatě, nabitě, skoro až energicky. Znovu se trochu pousměju.

Pak se pomalu dávám do opatrné chůze. Brzy sebevědomě zrychluju a po chvíli se už naplno zapojuju do hektického podvečerního provozu na Euston Road.