Poslední cigareta (Střep 1/9)

Povídka Střep. Londýnská. Je inspirována nejvyšším mrakodrapem západní Evropy, má 9 částí a je věnována hyalofobikům a akrofobikům.

Poslední cigareta (Střep 1/9)

„A na závěr ještě dvě otázky. Důležité otázky. Vlastně jsou to otázky, kterými jsme měli celý pohovor začít.“

Sedím na pracovním pohovoru, někde deset dvanáct metrů pod zemí a přemýšlím o tom, kolik železa, betonu, skla, lidí, talířů, výtahových lan je na nade mnou. Hodně. Zároveň nemám pocit, že by tohle byl povedený pohovor.

„Takže otázka první: bojíte se výšek?“

„Ne.“

„Dobře. A otázka druhá: kouříte?“

„Ne.“

„Výborně. Jak si totiž asi dokážete představit taková pauza na cigaretu se kvůli všem těm výtahům a bezpečnostním procedurám může protáhnout i na půl hodiny. A teď si to představte, tu efektivitu práce, když půjdete dvakrát třikrát za směnu na cigaretu…“

„Ano, jistě, chápu.“

Pohovor na práci v nejvyšší londýnské výškové budově mi dohodnul jeden z mých nových spolubydlících – Victor. Victor je Francouz, miluje vločky s mlíkem, hlavně ty, které kupuju já, taky bezovou limonádu a písničky od Gainsbourga. Chodí po našem bytě bos a já mu říkám Ígo.

Vylezl jsem z podzemí mrakodrapu a mířil na metro. A někde v půlce cesty jsem se podíval nahoru. Skleněná špička budovy se schovávala v šedivém nebi. Najednou mě přepadl nepříjemný pocit, že se celý mrakodrap komíhá, stále víc a víc, a že ještě chvíli a celý na mě spadne. Zatočila se mi hlava a musel jsem se rychle uzemnit. Opřel jsem se o dům. Přízemní.

Později toho dne jsem se dozvěděl, že mne přijímají a že můžu začít v mrakodrapu pracovat. Mám radost, ale i obavy. Chci poděkovat Ígovi za nabídnutou příležitost, ale zjišťuju, že jsou všichni moji spolubydlící pryč, že si šli zakouřit na střechu. Prostrkuju nohy oknem v kuchyni a chci jít za nimi, ale pak se mi nepříjemně roztančí vnitřnosti v břiše a vzdávám to. Zas ta závrať. Raději jdu kouřit dolů na ulici.

Všimnu si, že i přestože je vzdálené nějakých pět šest kilometrů, tak i takhle z mojí ulice na severu Londýna je místo mého budoucího zaměstnání viditelné. Osvětlená špička mrakodrapu se teď tedy definitivně osvobodila z pevného objetí šedivých mraků a pyšně září do daleka.

I přes podvečerní hluk na ulici zřetelně vnímám veselý ruch doléhající sem dolů z naší střechy. Pak si konečně i já zapaluju cigaretu. A dost si ji vychutnávám. Je to totiž moje poslední. 

Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.

Příště: díl druhý - Střep.