Bezpečnost nade vše (Střep 4/9)

Povídka Střep. Londýnská. Má devět částí - dnes část čtvrtá. Pracujete v ČR pro bezpečnostní službu? Porovnejte si to se stejnou prací v nejvyšším mrakodrapu západní Evropy

Bezpečnost nade vše (Střep 4/9)

Už jenom absolvovat všechny bezpečnostní procedury před samotným začátkem pracovní směny v Mrakodrapu je vyčerpávající.

Čtečky karet, bezpečnostní rámy, zátarasy, kontroly tašek i kapes kabátu. Pes, co vyčmuchá bombu. Přístupová hesla, PINy, robot na pracovní oblečení vybavené GPS lokátorem. Na konci tohohle zdlouhavého procesu konečně otisknout svou ruku do upatlané čtečky a konečně začít pracovat. Teda pokud vám na to zbývají síly.

Na konci směny vás čeká celé tohle znova, jen v opačném pořadí. Vlastně odchod z práce trvá ještě o trochu déle – kontroly jsou pečlivější, hlavně kvůli vynašečům.

Vynašeči jsou zlobiví zaměstnanci, co si k platu berou i něco navíc. Nejčastěji jsou to pracovníci hotelové části budovy. Pracuju v Mrakodrapu krátce, ale už i já jsem slyšel zkazky o tom, jak byly ze zaměstnání vyhozeny pokojské jen proto, že si vzali domů hotelové mejdlíčko. Nebo o kuchařích, co kradli jídlo, jeden z nich si prý na své nahé tělo fólií upevnil hned několik plátků luxusního hovězího. S jedním recepčním byl okamžitě ukončen pracovní poměr a byl nazván rozkradačem, a to jen proto, že dostal od hosta malou láhev drahé whisky, ale v souladu s firemními předpisy nevyplnil patřičný formulář, nezískal na něj podpis manažera, jenom zkrátka hodil whisku do tašky a šel domů – u zaměstnaneckého východu ho lapili.

Nejsmutnější mi pak přišla story o postarší účetní, co pro jednu auditorskou firmu pracovala více jak deset let. Firma se nedávno přestěhovala do Mrakodrapu a hned v první dnech chytili tuhle zasloužilou pracovnici s ruličkou plastikových pytlů do odpadkového koše mezi – ehm – půlkami. Dělala to prý pravidelně každý týden celých deset let i na té předchozí adrese. I s tou se ve zlém a hlavně okamžitě správa Mrakodrapu rozloučila.

Díky Ígovi, jeho známým, které má snad na každém patře Střepu, a našim společným poznávacím výpravám po budově jsem se již podíval do jejích různých, často normálně nepřístupných částí. Ale popravdě řečeno ještě nikde jsem neviděl nic, co by bylo neupevněné či nepřilepené, a zároveň by to stálo za to, abych pokusem odnést si to domů riskoval ztratit své stále ještě čerstvě získané zaměstnání.

Na jedné takové vzrušující expedici po provozních částech Mrakodrapu mě vzal Ígo do bezpečnostní centrály budovy. Obrovská podlouhlá místnost, jejíž celou jednu stěnu zaplňují monitory s výstupy z bezpečnostních kamer. Nikdy jsem nic podobného neviděl – fascinující černobílá tapeta z padesáti šedesáti pohyblivých obrázků.

„Tohle jsou jen ty hlavní kamery, co ve Střepu máme,“ říká nám hlavní sekuriťák, který vypadá trochu jako O. J. Simpson a který si s Ígem, když jsme vešli do místnosti, kamarádsky a potvrďácku ťuknul ramenem o rameno.

„Jinak kamer je v celý budově na šest set. Přes čtyři sta ve veřejný části budovy, hlavně v hotelu a v ofisech a pak dalších skoro dvě stě v provozních částech. V podstatě jsme schopní živě sledovat každýho, kdo do budovy vejde, a všechny jeho kroky. Z celkový přístupný plochy Mrakodrapu, což je nějakých sto deset tisíc metrů čtverečních, máme kamerama pokryto devadesát pět procent. I záchody a převlíkarny. Ty jsou ale zaheslovaný a podle zákona přístupný jen se speciálním policejním povolením.“

„Wow,“ řeknu jen, i když mi všechna ta čísla nic moc neříkají. Moji pozornost si spíš získali dva další bezpečáci: sedí před kamerami a asi je mají nonstop monitorovat, oni ale místo toho sledují na počítači film Skleněné peklo s maďarskými titulky, což mi přijde vtipné a lehce nepatřičné.

O. J. Simpson pokračuje v přednášce a sděluje nám, jak je celá tahle budova sofistikovaná, co se bezpečnostních systémů týče. Třeba v případě požáru – na monitoru počítače shodou okolností právě kulminuje oheň v sanfranciském mrakodrapu a titulky řvou Segítség! Segítség! – se prý celý Střep rozdělí do pásem a situace se pak řeší odděleně v těchto jednotlivých zónách. Což prý znamená, že i když hoří někde dole, vy nahoře můžete dál v klidu spát v hotelovém apartmá, nebo se dál kochat výhledem z nejvyššího patra. Zároveň jsou v samotném jádru budovy dvě úzká schodiště, vedoucí zespoda až nahoru, která by se – nedej bože – v případě požáru stala ohnivzdornou kapslí, kam proudí čerstvý vzduch a kde by vydrželo v bezpečí asi pět set lidí až tři hodiny.

Ígo je z těchto bezpečnostních a technologických informací naprosto nadšen. Já musím trochu předstírat, že jsem jimi zaujat. Napadla mě tam ale jedna otázka, avšak ostýchal jsem se ji bezpečákům položit. Svěřil jsem se s ní jenom Ígovi, a to až poté, co jsme z bezpečnostního mozku Mrakodrapu vyšli.

„Taky mě to už napadlo. Protože někdy letadla, hlavně ty co míří na letiště London – City, lítají fakt jen kousek nad Střepem,“ říká Ígo, zatímco procházíme bezpečnostními turnikety a rámy ve snaze opustit budovu.

„Jednou jsem se na to bezpečáků zeptal. A vcelku jsem narazil. Bylo poznat, že to opravdu napadne každýho, ale nikdo si asi nechce připustit, že tohle doopravdy hrozba je. Navíc taková, kterou v podstatě nelze eliminovat. Všichni si dokážou vybavit otřesný obrázky z 9/11. Mimochodem Dvojčata byla o sto metrů vyšší.“

A teď už musí Ígo zmlknout, protože jsme muži v uniformách vyzváni ke kontrole našich oděvů a tašek. Na mě dokonce vychází i namátková prohlídka těla. A tak odháním ty nevhodné myšlenky na letadla, co si občas skoro drbají svá břicha o špičku Střepu, a v souvislosti s touhle důkladnou kontrolou mi dojde, že proti takovéto technologické převaze neměla účetní, co kradla pytlíky do koše, vůbec žádnou šanci. Každopádně ji musím bezpečákům asi trochu připomínat, protože mi právě teď jeden z nich kontroluje, jestli i já náhodou nevynáším něco mezi svými půlkami.

Trpělivě stojím, lehce rozkročen a koukám na Íga, co zatím čeká venku na ulici a pobaveně se na mě pošklebuje. A v tom mě napadne, že je trochu škoda, že Ígo taky není bezpečák, že nepracuje tady dole a že neprovádí tuhle zevrubnou prohlídku mého těla právě on.

Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.

Příště: díl pátý - Nejlepší výhled