Líbí se mi, jak píšete. Líbí se mi jazyk i ta pravdivá syrovost.

. Máme to podobně - taky píšu best román a trénuju na ( mini) maraton. Karma.

Já už rodiče nemám. Když ale byli naživu, nikdy se mi na nic podobného neptali. Podporovali mě v všem co jsem  dělal, i když to ani zdaleka nepřipomínalo život slavného fotbalisty, herce, a pod.  (mimochodem ten posledně jmenovaný Čech je bohatý jen proto, že má úspěšného , a pochopitelně i bohatého, tátu). Měli radost z každého mého úspěchu, který byl pochopitelně absolutně nicotný a naopak byli se mnou ve chvílích, kdy mi nebylo zrovna nejlépe. Vlastně doopravdy mizerně mi bylo jen dvakrát v životě. A vždycky v souvislosti s odchodem jednoho z rodičů.   Tak nevím. Možná bych byl šťastnější, kdybych si mohl na rodiče stěžovat. A kdybych mohl říct, teď k nim nepojedu. A příště taky ne. Pak bych se třeba dokázal smířit i s jejich nečekaným a velmi předčasným odchodem.

Cítím (a zažil jsem) to stejně. V podstatě nemám, co k vašemu příspěvku dodat.

Ale mám pochopení i pro autora, znám to ze svého okolí, bohužel.