Tíha toho být úspěšný

Určitě znáte ten pocit. Jedete za rodiči na víkend a v momentě, kdy překročíte práh jejich bytu, jste okamžitě pod palbou nemilosrdných otázek. Otázek, které v sobě skrývají jednu velkou: Co děláš se svým životem? Všichni se s tímhle “rodičovským“ dotazem, ať už vysloveným či nahlas nevyřčeným, ale přesto naléhavým, musíme vyrovnat. Všichni totiž cítíme ten drtivý tlak, co nás sotva nechává spát a dýchat. Tlak na to, abychom naložili se svým životem náležitě. Tlak na to, abychom uspěli. Byli zdární. Nikoliv abychom byli bezpodmínečně šťastní (pokud ano, je to příjemný bonus), ale hlavně abychom byli právě úspěšní. Ta tíživá povinnost uspět v životě… Ale život samotný tak jednoduchý není.

Uběhl jsem maraton pod tři a půl hodiny. Byl jsem v Indii a pomáhal tamějším sirotkům. Už brzo dokončím knihu – celoevropský bestseller, který změní svět. Vydělal jsem si na dům, koupil ho a našel někoho, s kým v něm chci bydlet až do konce svého života. Vcelku slušný na třicátníka, ne? Až na to, že nic z toho není pravda. Teda zatím.

Zatím sotva uběhnu 15 minut na jeden pomalý, sebedestruktivní zátah. Letos jsem byl nejdál v jižních Čechách, ne za charitou, ale chlastat. Rukopis mé knihy, co změní svět, má aktuálně jen dvě stránky (stále ho přepisuju a proškrtávám, brzy z něj nezbude nic) a v domě nebydlím – bydlím v garsonce, jejíž nájem horko těžko platím s dvouměsíčním zpožděním. A bydlím tam sám. A k tomu, abych oslovil, případně políbil, či dokonce rovnou měl sex s nějakou druhou osobou, potřebuju a) stále více a více snižovat své nároky (už dokonce ani nelpím na původně preferovaném pohlaví) a b) stále více a více alkoholu. Prostě typický svobodný třicátník s humanitním vzděláním poflakující se po velkém městě, kde se ani nemluví mým jazykem. Tak trochu jak postava z knih Emila Hakla minus plus minus deset let.

Možná bych mohl být považován za typický příklad chodícího selhání životních cílů, zevlouna bez zřetelných, jasně změřitelných životních úspěchů, ale já si tak nepřipadám. Naopak. Říkám si, že to se mnou není až zas tak špatný. Mám totiž vcelku zdravý tělo, přátele, rodinný vztahy v normálu a přístup k internetovému pornu. Jenže proč si teda pokaždé po víkendové návštěvě rodičů znovu vytyčuju ty nedosažitelné cíle velkých životních úspěchů?

To proto, že každý den jsme přes média bombardováni těmi úspěšnými talentovanými supermany, kteří jako by byli na téhle planetě hlavně proto, aby z nás, obyčejných, přirozeně trochu líných smrtelníků bez talentu a konexí, dělali lůzry. Jako by existovali jen proto, abychom se kvůli nim cítili mizerně, bezvýznamně. Jen kvůli nim si uvědomujeme, jak svůj život marnotratně utrácíme v obyčejné všednosti, v prosté průměrnosti.

Brankář Petr Čech (31), Daniel “Harry Potter“ Radcliffe (23), Vojta Dyk (27), Leoš Novotný (27), ten co provozuje soukromou železniční dopravu, či zakladatelé Googlu  „staříci“ Larry Page (35 let) a Sergey Brin (34 let). To jen tak namátkou a zcela náhodně z lehce dosažitelné sféry mé paměti. Všichni zmínění trůní nedosažitelně vysoko na škále úspěchu a zároveň se pravidelně vyskytují v (de)motivačním slovníků mých rodičů:

„Kdyby si tak nepřestal v deseti letech chodit na ty fotbalový tréninky…“

„Měl bys víc trénovat svoji angličtinu a psát v ní. Čeština tě nikam nedostane.“

„Proč ses taky nevěnoval divadlu? Hraní, zpívání, tanci? Emociálně nestabilní na to jsi dost.“

„A my ti kupovaly tolik souprav dětských vláčků, a ty nic.“ 

„Co u toho internetu celý ty hodiny děláš, když taky nevymyslíš něco jako je ten gůgl?“ Co asi.

Ale to, že neumím za tisíce liber šterlinků v traktoristické helmě skákat od jedné brankové tyče k druhé, přece neznamená, že jsem špatný člověk. To, že my, obyčejní průměrní smrtelníci, nepřicházíme s takovými velkými “věcmi“, jako je třeba právě zřízení největšího internetového vyhledávače, založení moderního vlakového dopravce nebo udělání dítěte krásné české herečce, přece ještě neznamená, že nejsme nic, že jsme bezvýznamní, že jsme ničeho nedosáhli.

Navíc je tu pořád šance, že přijdeme s něčím velkým, něčím, co budeme považovat za životní úspěch my sami, nikoliv naši rodiče a naše okolí, později ve svých životech. Ne ve třiceti, ale ve čtyřiceti, v padesáti, klidně později. I kdyby tím “velkým“ měla být třeba jen časová meta pro maratón, altruistický výlet do Indie, nebo udělání dítěte úplně obyčejný holce, neherečce. A vůbec není nutný s ní bydlet v domě. Klidně si ji na celý zbytek života nastěhuju do svý malý garsonky.

Zároveň mi došlo, že to nejdůležitější, čeho se ve svém současném období “bez úspěchů“ musím držet, je aktivita. Neustálá snaha zkoušet nějakých kvalitních cílů dosáhnout. Bez ohledu na to, jestli se tak ve finále stane či nikoliv.

Právě teď jsem se rozhodl, že se svým snažením se naplno začnu hned příští víkend - začínám trénovat na maratón a vrhnu se na svůj rukopis, co by mohl být best-sellerem a co by mohl změnit svět.

Že budu mít o víkendu dost času, je jasný. K rodičům totiž pro svoji dávku (de)motivace k životním úspěchům tentokrát nepojedu.