The Střep (Střep 2/9)

Povídka Střep. Londýnská. Je inspirována nejvyšším mrakodrapem západní Evropy, má 9 částí a je věnována hyalofobikům a akrofobikům. Dnes část druhá.

The Střep (Střep 2/9)

Sebevědomě se tyčí nad zašmodrchaným uzlem dvou linek metra a patnácti nástupišť jednoho z největších londýnských nádraží. Pro jeho celoskleněný plášť a špičatý tvar se mu říká Střep.

The Střep.

Má sedmdesát dva obyvatelných pater a do londýnského horizontu se zabodl v létě 2012, kdy byl s velkou slávou po třech letech výstavby slavnostně otevřen.

Pamatuju si ten den přesně. Po několika nekonečných hodinách, kdy jsme byli uzavřeni v příletových halách, přeplněných vlacích a v dusných tubusech spojovacích tunelů mezi linkami metra, což do značné míry přesně charakterizuje náš vydýchaný vztah, nás dlouhý eskalátor společně s davy ostatních cestujících konečně vykuckal z podzemí přímo k úpatí Mrakodrapu. Bylo to na počátku července před pěti lety, Londýn se tehdy třásl nervozitou a vzrušením před blížící se olympiádou. Vystoupili jsme s přítelem na nádraží Londýnský most, automaticky zvedli zrak na těch tři sta metrů skla nad námi a započali tím tak další – kolikátou už? – etapu našeho společného soužití.

Další město, další únik. Další podnájmy, další lidé kolem nás. Stejná vyčerpanost. Ani jeden z nás si to nepřizná, ale naše neustálé stěhování je dozajista snahou vnést do našeho vyčichlého partnerského života nový, čerstvý vzduch. Oživit oschlý smysl našeho spolubytí. Pokud tam vůbec nějaký smysl kdysi dávno na počátku byl, říkám si někdy. Teď má náš vztah polít živou vodou Londýn.

Dva kluci, co se dali dohromady tak trochu z pohodlnosti a nedostatku příležitostí a taky díky společné touze cestovat. Oba z malého města, kde se mrakodrapem označuje sedmipatrový dům u Radbuzy s Mekáčem v přízemí, z města, kde je banalita rámována jízdním řádem trolejbusů. Dva kluci, co se před deseti lety potkali na zastávce jedenáctky před hamburgrárnou.

Později toho prvního londýnského dne jsem se šel projít po okolí. Sám – byli jsme po naší další hádce, první londýnské. Crystal Palace, které se stalo místem našeho prvního sdíleného podnájmu, je jižní předměstí vzdálené od centra Londýna přes deset kilometrů a je známé populárním místním fotbalovým klubem a do daleko viditelnou televizní věží. Byla už tma a kromě v dálce viditelného horizontu výškových budov londýnského centra jsem si samozřejmě nemohl nevšimnout, jak se ta nejvyšší z nich barevně naparuje do noci. Střep epilepticky měnil barvy a šlehal laserové paprsky na všechny strany. Velkolepou inauguraci mrakodrapu jsem vnímal jako show na moji přivítanou.

Postupem času v průběhu našich londýnských měsíců a let jsme s přítelem vystřídali spoustu jiných částí města, adres a sdílených podnájmů. Ze všech bylo na Střep vidět.

Střep je výraznou, odevšad dobře viditelnou londýnskou dominantou nejen pro svou výšku a tvar, ale i proto, že je na jižní straně Temže ve své extrémnosti osamocen. Jeho starší a menší sourozenci většinou drží pospolu a jeden druhého tak často zastiňují. Husté lesy mrakodrapů leží na sever od řeky ve finančním centru města, kde se nachází i proslulá Okurka, Struhadlo či Vysílačka, a také na východě města ve čtvrti Canary Wharf se stejnojmennou druhou nejvyšší londýnskou budovou.

Mám za sebou první týden v nové práci. Pracuju mezi patry třicet pět a padesát dva, tedy někde kolem sto sedmdesáti a dvěma sty deseti metry nad zemí a dobře mi to nedělá. Snad si ale zvyknu.

Vracím se z práce domů po noční směně, otevírám dveře tmavého bytu, který by měl být prázdný, a ještě než vejdu do kuchyně, tak mi něco nepříjemně zakřupe pod botami.

Pořádně jsme spolu zatím ani nemluvili, jen pár kvapných pozdravů při míjení se ve společném bytě, natož abych měl regulérní příležitost Ígovi za onu nabídku práce v Mrakodrapu poděkovat. Dojde mi, že to, po čem šlapu, jsou kousky skla. Vejdu do kuchyně a najednou ho vidím. Najednou jsme tu jen my dva. Dost se leknu. Ígo je bos, jen ve spodním prádle, sedí na zemi před otevřenou lednicí.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se. Světlo z lednice se odráží na podlaze od stovek střípků rozbité sklenice.

„Jo.“

A pak si všimnu, že se třese jako osika. Něco je špatně.

„Můžu ti nějak pomoct?“

Neodpoví, ale jeho polekaný pohled mi napoví. Je jasné, co musím udělat. Dojdu, až k němu, zas to křupe, a on automaticky – skoro jako malé dítě – zvedne ruce, abych ho mohl lépe uchopit.

Ígo je velmi vysoký a taky dost hubený. Doslova kost a kůže, dlouhé ruce a nohy. Své světlé vlasy má obvykle zpevněny vlasovým gelem a vyčesané do strany. Vzhledem k jeho extrémně vytáhlé postavě a tomuhle účesu se k němu to velké dlouhé měkké “Í“ na počátku přezdívky, kterou jsem mu dal, náramně hodí.

Přestože jsem o dost menší, Íga jsem bez větší námahy zvednul z podlahy a pohodil si jeho skoro nahým, lehoučkým tělem ve svém náručí. Nesu ho přes celou kuchyň, podlaha se blyští a pod botami to praská. Skoro jako bych ho zachraňoval z hořícího domu. Nesu ho k němu do ložnice a tam ho položím na postel.

„Jsem se probudil a šel se do kuchyně napít. A sklenice limonády mi vypadla z ruky a rozbila se,“ vysvětluje mi omluvně.

Že to byla sklenice s mojí bezovou limonádou, neřeknu. Místo toho ze mne vypadne tohle:

„Díky za tu práci v Mrakodrapu.“

„Není zač,“ řekne a drobně se usměje. A v ten stejný moment mi kolem žaludku projede další vlna drobných vibrací. Asi ještě pořád ta nevolnost z práce.

Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.

Příště: díl třetí - Renzo, Romeo a ten zbytek