NSFW (Střep 7/9)

Kde je v Londýně oblíbené a dobře známé místo, kde se provozuje sex na veřejnosti? Povídka Střep. Londýnská. Má devět částí - dnes část sedmá: dost lechtivá a odvážná. Bude se vám z ní točit hlava.

NSFW (Střep 7/9)

Podá mi svou bělostnou kostnatou ruku s dlouhými prsty a já jdu pomalu až k němu, až na okraj hluboké propasti.

Sdílíme společné prostory bytu, ale naše interakce mimo práci je přesto minimální. Stýská se mi po dopoledni stráveném nekonečnými řečmi na jeho rozestlané posteli. Mého přítele Ígo ignoruje a ten zas jeho s odkazem na typické arogantní Frenče. Ígova přítelkyně mě pravidelně špikuje zlostnými galskými pohledy, protože ona to samozřejmě ví, a já se snažím být ledabyle neutrální, ale moc se mi to nedaří. A pak jsou tu ještě další lidi, o kterých toho moc nevím a kteří mě vlastně vůbec nezajímají. Takhle my si tady žijeme.

Jen výjimečně mě u nás v bytě Ígo osloví. Třeba když jeho přítelkyně není na blízku a on chce nalít něco ze sklenice. Nebo mě poprosí, abych mu otevřel okno, když chce jít na střechu. Začal jsem si toho víc a víc všímat a dost mě to fascinuje – Ígo se opravdu sklu vyhýbá a ničeho skleněného se nedotýká. Chci si tuhle jeho podivnost vygooglovat, ale trochu se bojím, co bych si přečetl v sekci Příčiny.

Vešel jsem do kuchyně a viděl ho, jak tam jen tak v boxerkách srkal vločky ze své umělohmotné misky. Zvedl svoje oči a zcela proti běžnostem naší komunální kuchyně se mě zeptal, jestli jsem četl nejnovější Time Out. Týdeník o Londýně pro Londýňany.

„Ne, nečetl.“

Bez dalších slov nalistoval v časopisu danou stránku a hodil ho směrem ke mně. Po chvíli se bez dalších slov zvedl. Omylem u toho trochu drknul do nohy stolu, až se moje sklenice s džusem zakomíhala a zahrozila vylitím. Nepatrně se zachvěl, asi z té možnosti dalších střepů. Pak se otočil a zamířil do svého pokoje. Zvednul jsem oči: nahý je ještě vyšší než oblečený.

Ígo se ve dveřích ohlédl a samozřejmě mu neušlo, že se nepatřičně užívám pohled na jeho obnažené tělo.

Okamžitě jsem zčervenal. Lehce se ušklíbnul a řekl:

„Dneska večer ti v práci něco ukážu.“ A ještě než zmizel ve svém pokoji, mnohovýznamově na mě mrknul.

Celý zmatený, ani jsem nestačil pokývat hlavou na souhlas, jsem zabodl svůj rozrajcovaný pohled do časopisu před sebou.

Je tu článek o deseti nejlepších a nejvzrušivější místech v Londýně, kde lze provozovat sex. Hotelový bar, přilehlý bazén a unisex převlíkárny na dvaapadesátém patře našeho Střepu jsem tu zmíněny hned na prvním místě.

Zatím jsem na patře padesát dva nebyl, ale už jsem o něm slyšel. Všichni, kdo v Mrakodrapu pracují, o něm slyšeli. Tahle část Střepu je nechvalně proslulá tím, že přitahuje rozvášněné páry. Bezostyšně se zavírají na stísněných luxusních toaletách, společně se sprchují ve zdejších převlíkárnách, tajně proklouzávají do na noc uzavřeného bazénu, aby pak do něj skočily nazí a ukojily v něm svou vášeň. A záleží vždy na rozhodnutí bezpečáků, jak daleko nechají jejich náruživost dojít – to, jak rychle zasáhnou, většinou závisí na atraktivitě daného páru.

Tohle mi chce Ígo ukázat? Chce mě dneska vzít do padesát dvojky?

Ne.

Je čas jít z práce domů, venku už je tma. Ale domů zatím nejdu, protože mě vyzvedává Ígo.

„Jak jsem říkal, chci ti dneska něco zajímavýho ukázat.“

Spiklenecky mě vede do hotelové recepce. Tam něco zašpitá do ucha recepční, která vypadá jako herečka Faye Dunawayová zamlada, ta se zachichotá a nenápadně podá Ígovi kartový klíč. Pak na mě Ígo lehce pokývne hlavou, ať ho následuju.

Ígo mě bere do hotelového pokoje! Tělem mi probublává vzrušení a kumuluje se v mých bedrech.

U dveřích do Největšího apartmá se Ígo zlehka dotkne kartou zámku, dveře se otevřou. Vejdeme. Pak vloží kartu do štěrbiny ve zdi, tím se v apartmá rozsvítí světla. Dostávám ale jen minutku na to, abych se po prostorném luxusu rozhlédl – prohlížím si hlavně minibar –, Ígo totiž světla hned zase zhasíná.

Největší hotelový pokoj ve Střepu okupuje celý jeden roh budovy a skoro půlku podlaží. Nachází se na devětatřicátém patře a dá se pronajmout za deset tisíc liber na noc.

Světla zhasla a Ígo stisknul tlačítko na ovládání automatických rolet. Opona před námi se tiše zvedla a obrovská okna od podlahy až ke stropu nám teď předvádějí úžasné divadlo. Tisíce světel všech barev, večerní ruch Londýna hluboko po námi.

Ígo dojde až na decimetr k oknu. Pohybuje se lehce, ale opatrně. Jeho obličej prozrazuje neklid, možná vzrušení. Vím, že trojitého tvrzeného skla před sebou, které ho dělí od volného, dvě stě metrů dlouhého pádu, by se za nic na světě nedotknul. Otočí se ke mně a stejným gestem jako před chvíli v recepci mě vyzve, ať jdu k němu.

„Ne, ne, díky, mně ten výhled stačí odsud.“

„Abych ti to mohl ukázat, musíš dojít sem ke mně.“

Natáhne ke mně svou bělostnou kostnatou ruku s dlouhými prsty a všechno kolem mě se najednou začne vlnit. Tisíce šroubků v mém těle, co mne doposud jen lehce šimraly, se teď začínají nepříjemnými vibrujícími pohybu zakusovat do mých vnitřností. Jeho ruka je jemná, přesto vyvíjí pomalý, ale zřetelný tlak a táhne mě k němu. Je mi najednou na zvracení, možná i na omdlení a taky mám erekci, uvědomím si. Ani nevím jak, ale dělám pomalé drobné krůčky směrem k okraji hluboké propasti. Ve své zpocené dlani mu drtím prsty. Třesu se. Chtěl bych se ho držet oběma rukama, nebo ho rovnou objímat. A najednou jsem až úplně u něj.

„Hlavně mě prosím tě nepouštěj,“ vypadne ze mě a já svůj vyděšený, rozrušený hlas nepoznávám. Pod sebe se podívat nedokážu. Taky se svým bokem pevně zabořím do jeho stehna, skoro obtočím svou pravou nohu kolem jeho levé, snažím se o něj ukotvit co největší část svého těla.

Tma a my sami dva vysoko nad večerním životem miliónů Londýňanů, nad tisícovkami domů, nad osvětlenou pavučinou železničních tratí žilnatících se do dálky. Někde tam hluboko dole je i můj přítel, někde tam hluboko dole je i Ígova přítelkyně.

„Nechci ti ukázat výhled na město, ale výhled na něco jinýho. Provozovatel tohohle hotelu s tím má velkej problém. Je to známej fakt. Byl o tom i dokument v televizi,“ začne Ígo a mě až po několika jeho větách dojde, že šeptá.

„Vzhledem k tvaru a skleněný podstatě týhle budovy a taky díky fyzikálním zákonům optiky je vidět z některých hotelových pokojů do jiných. Obrazy lidí v osvětlených pokojích se odrážejí v oknech jako na plátno v kině a jsou viditelný z jiných pokojů. Nejlépe z tohohle. Chvilku postůjme a uvidíš.“

A tak tu jsme - zarostlí do sebe – a ve tmě čekáme na podivnou reality show. Pořád ho držím za ruku. Pořád na něm v podstatě ležím ve stoje.

Uběhne několik dlouhých minut, možná půlhodina. A pak zničehonic představení začne. V oknech nad námi, pod námi, napravo i nalevo se postupně objevují drobné výjevy ze života hotelových hostů. A je to naprosto fascinující šmírácká podívaná: mladý pár právě vešel do pokoje. Starý muž leze do vany. Business žena energicky telefonuje. Dvě děti skáčou po posteli jak na trampolíně. Mladý muž se převlíká a bere si jinou košili. Stará paní na vozíku popojíždí po pokoji, asi něco hledá. Vše promítáno na skleněné pláty Mrakodrapu kolem nás – barevné pohyblivé záplaty skutečných životů na tmě večerního Londýna ve dvou stech metrech nad zemí.

A pak to celé náhle a bez varování dostane punc nevhodnosti pro mládež pod osmnáct let. Mladý pár, co před několika minutami vešel do hotelového pokoje, se totiž objeví v okně jen kousek nad námi: nyní oba nazí, do sebe zapletení, v divokých pohybech. Žena je vzápětí natlačena mužovým dobyvačným tělem na sklo, na poslední chvíli se zapře rukama. Muž pak do ní začne zezadu prudce narážet.

„To bych nikdy neudělal,“ zašeptá po chvíli Ígo.

Má fantazie ohledně toho, co by Ígo nikdy neudělal a co by naopak udělal místo toho, jede naplno. Nejvíc ale samozřejmě chci s Ígem dělat to samé, co činí ti dva milenci támhle nad námi. Pohnout se ale nedokážu. Mám v ústech sucho, přesto ze mě nakonec vypadne tiché: „Co bys nikdy neudělal?“

„No takhle se dotýkat skla. V podstatě mít sex s oknem.“

Trochu se zasměju, protože to asi čeká. A zatímco dychtivý pár nad námi provozuje svou fascinující, teď už ale trochu monotónní akrobacii, mě něco napadne.

„Ty jsi mi pomohl se přiblížit k oknu, já ti pomůžu se ho dotknout.“

Ígo se na mě nechápavě otočí. Napadne mě, jestli je taky tak vzrušený jako já. Pustím jeho ruku, svět kolem se zakývá a položím tu svou s roztaženými prsty na okno před námi. Trochu jako ta nahá žena. Studené sklo mi okamžitě zchladí zpocenou dlaň. Pak levou rukou uchopím Ígovu opuštěnou dlaň a zlehka ji položím na hřbet své pravé ruky, co se opírá o okno.

„No vidíš, teď se vlastně skla dotýkáš. Přese mě.“

Něco ve mně mě donutí se k Ígovi ještě víc přiblížit, a aniž bych si uvědomil, že se mu nekoukám do očí, ale že sleduju jeho pootevřené rty, které jsou najednou tak blízko, zašeptám ještě:

„A pokud chceš a až budeš připraven, můžeš pomalu, pomalinku sjet svojí rukou z tý mý na sklo a skutečně se ho tak dotknout.“

Nevím, jestli to, co řekl pak, se týkalo jeho strachu ze skla a mého nápadu, jak tuhle fobii překonat, nebo nějak souviselo s tím, že jsem svou volnou levou ruku zlehka zasunul za okraj jeho džínsů. Každopádně po dlouhé době plným hlasem a zcela rezolutně řekl, že tohle se nikdy nestane.

„This is never going to happen.“

Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.

Příště: díl předposlední - Limonáda.

Autorovi v těchto dnech vyšla kniha Víkend v Londýně.