Limonáda (Střep 8/9)

Jak rychle lze vyletět z mrakodrapu? Povídka Střep. Londýnská. Má devět částí - dnes část předposlední. 

Limonáda (Střep 8/9)

Od doby, kdy jsem začal v Mrakodrapu pracovat, mám ruce plné odřenin a drobných řezných ran, mám neustále naražená obě kolena a celé tělo poseté modřinami. Ustavičně totiž v práci do něčeho narážím, ustavičně se o něco odírám a někdy až do krve zraňuju. To vše kvůli tomu, jak málo je po celém Střepu místa. Samozřejmě vyjma hotelového Největšího apartmá a rozlehlých luxusních bytů bez nájemníků.

Přesně daný, omezený prostor Mrakodrapu a snaha jeho majitelů vtěsnat do něj co nejvíce pronajímatelů, firem, společností a zaměstnanců, se skutečně odráží na kvalitě pracovních podmínek a na výrazně zredukovaném osobním prostoru jednotlivých zaměstnanců. V provozních částech budovy v podstatě neuděláte pět souvislých kroků za sebou, aby vám něco nebo někdo nezatarasilo cestu.

Neustále do něčeho a někoho narážím, ale k mému smutku to bohužel není Ígo. Jak jsme spolu dřív objevovali jednotlivá zákoutí Mrakodrapu, jak mě vždy vyzvedával na mém pracovišti, tak teď po naší společné výpravě do hotelového apartmá to vypadá, jako by se mi naopak vyhýbal. A to i doma. Dokonce i svou pravidelnou snídani – vločky s mlíkem – nyní pojídá ve svém pokoji. Nereagoval na žádnou moji SMS. Ptal jsem se ho v nich na různé detaily ohledně budovy, ve které oba pracujeme, na detaily, které mě ve skutečnosti samozřejmě vůbec nezajímaly. Po každé, když ho v bytě zahlédnu letmo projít společnými prostory, má na uších sluchátka a tváří se nepřístupně.

Nevím, co mě to napadlo. Měl jsem samozřejmě vědět, že mi to neprojde a že za to budu náležitě potrestán, přesto jsem to udělal, protože v té chvíli, v onom momentu, kdy mi tenhle hovězí nápad bleskl hlavou, mi to přišlo jako originální a taky jediný způsob, jak zpět k sobě přitáhnout Ígovu pozornost a zájem.

Po skončení pracovní doby jsem nešel domů, ale zblbnutý tím pitomým vnuknutím, jsem vyjel do hotelové recepce. Tam jsem měl štěstí, jež se posléze ukázalo být mým neštěstím. Na recepci totiž znovu stála Ígova kamarádka Faye Dunawayová. Rádoby vtipně jsem jí napovídal nějaké žvásty o tom, že tam odtamtud se dělají nejlepší fotky celého Londýna. Tentokrát se vůbec nechichotala. Určitě jí to přišlo trochu podezřelé, ale s mým odkazem na Íga mi nakonec přece jen vyhověla a kartu od Největšího apartmá mi skutečně vyhotovila. Poděkoval jsem a usmál jsem se na ni od Íga okopírovaným úsměvem. Moc nefungoval.

„Máš na to pět minut,“ řekla mi komisně.

Bylo zvláštní být zpátky v tom rozlehlém luxusním prostoru. Sám v tomhle obrovském apartmá. Cítil jsem opět vzrušení, ale postupně převážila jakýsi podivná obava, že dělám něco nepřístojného. Přiblížit se znovu k těm velkým oknům otevírajícím dech beroucí výhled na Londýn, bublající tam hluboko dole, mě ani nenapadlo. Rychle jsem došel ke kožené skřínce s vestavěnou lednicí a několika zásuvkami, ve kterých byly pečlivě vyrovnané nápoje a drobné pamlsky z nabídky pokojového minibaru. Vytáhl jsem z ní třetinku Ígovy oblíbené značky bezové limonády a rychle ji schoval do kapsy. Obyčejně je tahle značka k dispozici ve skleněných flaškách, ale hotelová edice tohoto nápoje byla v láhvi plastové. Všimnul jsem si toho už posledně, když jsme tady byli společně s Ígem a trochu se rozhlíželi kolem.

Čeho jsem si ale ve své naivitě a blbosti nevšimnul, je to, že minibary v pokojích tohohle hotelu mají sensory a elektronický systém účtování – jakmile si něco vezmete, je to automaticky zaznamenáno.

Do pěti minut jsem byl skutečně zpátky v recepci. Faye Dunawayová tu ale nebyla, a tak jsem nechal ležet kartu od apartmá na recepčním pultě. Sjel jsem třicet pět pater a zamířil k zaměstnaneckému východu.

A tady to šlo ráz naráz. Prohlídka cílená na mou tašku a taky důkladná tělesná inspekce různých zákoutí mého těla. Bylo to skoro, jako kdyby dostali bezpečáci tip a šli na jisto. Samozřejmě že limonádu v plastikové láhvi u mě našli. Pomyslná šikmá plocha se se mnou povážlivě naklonila a já po ní prudce sjížděl dolu. Celé to čarodějnické tažení proti mně jako největšímu zločinci Británie vedl O. J. Simpson. Opodál to všechno pobaveně sledovali i Steve McQueen a Paul Newman.

Protokol o provedené kontrole, tady podepsat, protokol o nalezeném odcizeném předmětu, tady podepsat, fotokopie toho, co mi hrozí, když tyto dokumenty nepodepíšu. Sepsat krátké vyjádření, kde se můžu obhájit a vše vysvětlit ze své pozice. Každopádně okamžitě suspendován na osmačtyřicet hodin, zaměstnavatel kontaktován. Proběhne interní šetření, za dva dny budu informován o výsledku.

I o dva dny později to šlo velmi rychle. Chtěl jsem vejít do budovy, normálně se převlíknout, jít na pracoviště a čekat až mě zavolají na personální oddělení. Přístupová karta mě ale velmi fikaně zatarasila mezi bezpečnostní branou a turnikety. Nechali mě tam stát deset minut. Pak za mnou přišly dvoje tmavé silonky z personálního. Přes zavřený turniket mi podaly nějaká lejstra. Podepsal jsem okamžité ukončení pracovní smlouvy, čímž tedy oficiálně nemám škraloup vyhazovu za krádež, i když mě vlastně za krádež vyhazují, a tímto mi samozřejmě dělají velkou, velikou laskavost, slyším je žádat mě o ponížené “děkuji“. Toho se nedočkají, a tak už jen odevzdat přístupovou kartu a sbohem. Dvoje tmavé silonky odcházejí. Po chvíli se neotevře vchodový turniket, ale odchozí brána, mám okamžitě vypadnout. A tak vycházím ven a tímto se tedy moje zaměstnání v nejvyšší budově západní Evropy po sedmi měsících narychlo dovršilo.

Autor textu pracoval sedm měsíců pro společnost sídlící v londýnském mrakodrapu The Shard.

Příště: díl poslední - O čtrnáct dní později.

Autorovi textu právě vyšla kniha Víkend v Londýně.