Setkání s královnou (dokončení)

Náhle mě napadá, jestli si mě dnešní objekt svou tajemností a přitažlivou nečitelností nepodmanil až příliš, protože mnou projíždí další vlna vzrušení. Kolikátá už dnes? Nyní z toho, že tohle sledování může být ještě hodně zajímavé, možná napínavé, možná dokonce dramatické, vždyť kdoví, kam a jak daleko můj tajemný noblesní panák jede a co má vlastně za lubem.

Že je jeho chování zvláštní se náhle definitivně potvrzuje: muž si totiž v tmavých chodbách metra nasazuje velké sluneční brýle a přeplněnými koridory skoro utíká. Na pár vteřin mi dokonce zmizí z dohledu, to když procházíme úzkou klikatou chodbou směrem k západnímu nástupišti. Zahlédnu ho znovu až ve chvíli, kdy u stánku s novinami a upomínkovými předměty podává prodavači několik mincí. Něco si koupil. Nějaký papír, kartón, asi pohled, možná mapu. Schovává si to do kapsy kabátu. Je to jasné, na tomhle chlápkovi a hlavně na jeho chování je opravdu něco podivného, snad až podezřelého.

Do stanice přijíždí vlak. Nastupuje do něj a o dveře dál tak činím i já. Zahlédnout celý jeho obličej se mi nedaří. Vlak se dává do pohybu. Světlo ve vagónu nepříjemně poblikává. Mnou sledovaný muž stojí u dveří a já si všimnu, že zatímco se všichni ostatní cestující mírně pohybují do rytmu jedoucího vlaku, on se pohupuje úplně jinak. Jakoby opačně. Jako by poslouchal nějakou zvláštní hudbu a podle ní se pohyboval. Sluchátka ale v uších nemá. Přestože je celkově dost nápadný a výrazný a navíc má na očích velké tmavé brýle, nikdo z lidí okolo něj si ho nevšímá. Jen já. Vidím ho z profilu, a i když je to nemožné a hloupé, vždyť se kouká úplně jiným směrem, tak mi přesto náhle připadá, že to nejsem já, kdo někoho sleduje, ale že to je přesně naopak. Že on sleduje mne. Lidé kolem se míhají, vystupují, nastupují, jen my dva zůstáváme. Světlo neustále vypadává a hned se znova rozsvěcí. Najednou jako bych i slyšel tu jeho neexistující hudbu, najednou jako bych pochopil ten rytmus jeho opačných pohybů. Najednou jako by si mne něčím podmanil.

Muž nakonec vystupuje z metra na stanici Fulham Broadway. Jsem mu pořád v patách.

Vycházíme na ulici, míjíme místní radnici a hned za ní zabočujeme doprava do postranní ulice plné honosných rodinných domů. Chlápek teď už nespěchá. Ulice je prázdná, jen zaparkovaná auta, nedělní klidné odpoledne.

Z kapsy saka teď vytáhl klíče. Aha, asi tedy jde k sobě domů. Tak to je konec dnešní cesty, říkám si zklamaně. Moc se mi toho o něm tedy zjistit nepodařilo. A protože mne požírá zvědavost, chci se o něm dozvědět mnohem víc, například to, ve kterém z těch domů bydlí, rozhoduju se nakonec, že pár metrů a minutka nebo dvě navíc mě nezabije. Pokračuju tedy ve sledování.

Jsme na ulici sami. Musím nyní předstírat, že tudy procházím bez zjevného zájmu o okolí a o něj. Muž se teď na chvilinku zastaví u sedmého domu v ulici napravo, otevře malou branku a energicky vyběhne několik schodů k domovním dveřím. Pozoruju ho jen koutkem oka, vypadá to, že si nyní něco sám pro sebe mumlá.

Procházím teď kolem něj a jeho domu a nenápadně si vše prohlížím, když se muž najednou otočí a podívá se na přímo na mne.

Leknu se, a těžko říct proč, ale ztuhne mi krev v žilách. Poprvé zřetelně zahlédnu jeho tvář. Má krásný, tak nějak ženský obličej, ale jeho tváře se černají tmavým stínem jeho vousů. Zastavím se, i když vím, že bych se měl ve svém vlastním zájmu sebrat a rychle zmizet. Několik dlouhých vteřin na sebe jen tak koukáme. Celé je to divné a dost intenzivní. Nevypadá překvapený, že mě vidí. Najednou vím, že ví, že jsem ho více než hodinu sledoval.

„Ahoj,“ osloví mě po chvíli. Hlasitě, ale vlídně. Jako by to, že ho šmíruju, nebylo něco úplně děsivého.

Mlčím.

Mlčí.

A pak:

„Chceš jít dál?“ a kývne hlavou směrem k nyní otevřeným dveřím svého domu. Jeho úžasné vlasy se při tom drobném pohybu majestátně zavlní.

Stále mlčím.

Nevím, co to se mnou je.

„OK,“ řeknu nakonec. „Stejně mi dlužíš kafe.“

Vlastně moc nechápu, co se děje. Hlavně se mnou. Fakta jsou ale taková, že vcházím do cizího domu a nevím, co se mnou v následujících minutách, možná hodinách bude. Moje vzrušení se právě proměnilo v obavy. Hlavně nebýt obětí oběti svého sledování, napadá mě náhle a několikrát si tuhle hříčku slov v duchu opakuju. Dost mě z ní mrazí. A najednou tak nějak podvědomě tuším, že poslat Monice zprávu o tom, že jsem v pořádku, bude dneska obtížné. Pokud se mi to vůbec podaří.

Muž za mnou zaklapne domovní dveře. Ocitám se v neznámém, překvapivě tmavém prostoru. Konečně se rychle a nervózně nadechnu. Ale jen jednou. Pak se totiž neznámý muž lehce dotkne mých zad a já si všimnu, že si teď nasadil přes obličej papírovou masku anglické královny. Tak to je to, co si koupil narychlo v metru. Moničiny vlasy kolem jeho masky lehce povlávají. To vše ve chvíli, kdy jsem se zcela viditelně roztřásl strachem a pochybností o tom, jestli svou přítelkyni ještě vůbec někdy uvidím.

Vede mě hlouběji do svého domu.